Tento text je základní, nikoliv však uzavřený návrh ke stanovení cílů a vyjádření postojů. Věříme, že jsou mezi vámi lidé odborně zdatnější v jednotlivých oblastech, mají bohaté teoretické znalosti i praktické zkušenosti. Jsme si jisti, že takových lidí je nespočet, avšak nyní stojí mimo potřebné dění.
Jsme si vědomi obtíží a zejména nedůvěry veřejnosti k naší aktivitě. V minulosti již proběhlo několik pokusů a snah, vytvořit nové strany a politická uskupení. Postupem času však své aktivity vzdaly, nebo v horším případě zaměřily pouze pro své vlastní záměry. Cítíme, že v dnešní době bude obtížné zaujmout a nechat vzniknout novému uskupení s politickými ambicemi. Naznali jsme, že se zmizel konstruktivní dialog, racionální přístup a řešení důležitých celospolečenských témat. Vede demagogický přístup, vyhrůžky a pohrdání. Z politiky se vytratilo zdravé diskuzní a jednací prostředí. Politika „zbulvárněla“. Nejvíce je vidět a slyšet ten, kdo se prosazuje autoritářsky, kdo vyvolává strach a zášť. Vytváří se problémy, které se dotýkají pouze pár vybraných jedinců a podstatná, důležitá a závažná téma se odsouvají. Buď se jim ve veřejném prostoru nevěnuje pozornost, nebo skutečně končí nevyřešené a mizí v zapomnění.
Svět a chování lidí v něm zdá čím dál složitější. To nemusí být na škodu, ale připadá nám nepřehlednější, nesrozumitelnější a hlavně jednostranný. Prosazují se skupiny, které čerpají ze společně vybudovaného, ale získané obracejí proti jakkoliv jinak smýšlející skupině. Ať větší, či menší, ať mladší či starší. Je v zájmu nás všech, využít toho co minulé generace neměly, poučit se z minulých chyb, využít a použít prospěšné. Jsme dál! Tím co známe, co umíme a mohli bychom dokázat společně pro ostatní.
Nechceme být zařazení skupiny levice, pravice. V poslední době ještě dále „ředěné“ přídomky jako radikální, umírněná, středo-levá, populistická a podobně. Jsme přesvědčeni, že takovéto politologické třídění je dobré pro studium politiky, ale nikoliv pro správu státu. Jsme pokorní a vědomi si toho, že stát má řídit ten, kdo tomu rozumí. Chceme proto spolupracovat a oslovit ty, kteří mají jak teoretické, tak praktické odborné znalosti, aby se ve svěřené agendě a její problematice bez obtíží orientovali. Naším cílem, mimo záměry níže, je být věcným, konstruktivním a odborným uskupením. Budeme působit slušně a odpovědně. Budeme pracovat a naslouchat, abychom mohli využívat různé pohledy a názory na jednotlivá témata. Prvním, čím začneme bude vybudování našeho uskupení. Vybudováním něčeho nového, bude prvním důkazem naších myšlenek a činů.
Věříme, že k tomu máme správné předpoklady. Ctíme pravidla, která chápeme jakou nezbytnou součást vzájemného společenského soužití. Respektovat pořádek a řád není z naší strany chápáno jako omezení svobody, ale respekt k ostatním spoluobčanům. Respektujeme tradice, avšak s vědomím toho, že budoucí růst nepřijde, pokud budeme ke společenskému vývoji přistupovat striktně konzervativně. Chtěli bychom vycházet z toho, čím si prošli předcházející generace. Díky předchozím generacím víme, co bylo prospěšné a čeho se vyvarovat. Není to slabost, ale úspora času. Čas je nejcennější komodita, kterou každý z nás má.
Jsme lidmi, kteří pracují proto, aby mohli zajistit své potřeby a tím plní potřeby i naší společnosti. Svůj život máme spojen s výchovou, pravidly, řádem, se vzděláním jakéhokoliv stupně a úrovně. Nezřídka vychováváme děti, které jsou a mají být těmi, které zajistí rozvoj, růst a další žití národa. Cítíme, že jsme část společnosti branou jako samozřejmou. Zdá se nám, že dlouhodobá politika pokřivuje přirozený životní cyklus společnosti v České republice. Na místo přirozené a ekonomicky udržitelné strategie s podporu pracujících a fungujících rodin (ve smyslu řádné výchovy dětí), jsou volena řešení spoléhající na migraci a podporu skupin, jež společnosti pramálo nepřispívají.
Naše země – náš domov – náš hrad.
Tímto je myšleno, že přijmeme toho, o kom rozhodneme (ve smyslu celá společnost), za našich podmínek a pravidel. Jelikož taková pomoc, z našeho pohledu, má být lidská, důstojná, odpovídající našim tj. českým možnostem, nepřistupujeme na žádné kvóty, nic neříkající čísla. Možnost u nás působit v rámci azylové politiky je dočasná a pouze pro ty, kteří nepřišli s nataženou rukou. Pokud přijmeme ty, kteří mohou pracovat, nechť pracují. Pokud nenaleznou uplatnění v soukromém sektoru, ať svou ruku přiloží k zájmu veřejného. Těm, kteří potřebují zdravotní péči, poskytněme ji. Těm kteří potřebují vzdělání, poskytněme ho. Ti kteří využijí našeho azylu však musí počítat s tím, že jakmile pomine důvod, pro který jsme rádi poskytli naše zázemí a zdroje, zde trvale nezůstanou. Pokud se osvědčí, nemáme důvod takové jedince nezačlenit do naší společnosti. Není to však hned, není to zadarmo a není to proto, že musíme. Ti kteří budou chtít, nebo muset odejít, rádi u nás uvítáme v budoucnu jako přátelskou návštěvu. Naše poskytnuté nechť berou jako dar a důkaz toho, že u nás nabyté mohou použít dle svého uvážení, nejlépe ve své domovské zemi. Věříme, že tím prospějí svému vlastnímu národu.
Za dobré sousedy považujeme nejen ty, se kterými máme společné hranice, ale i ty, kteří s námi sdílejí stejné hodnoty. Respektujeme rozdíly. Každý národ má svou vlastní historii, možnosti a cíle. Náš postoj je proto jednoznačný. S kým máme stejné uvažování, s tím chceme spolupracovat a podílet se na rozvoji vztahů. Ty, kteří mají rozdílné a odlišné názory respektujeme. Stejný důstojný respekt, který vyjadřujeme těmto společenství, žádáme, aby recipročně projevovali k našemu smýšlení.
Nebudeme akceptovat, aby po nás kdokoliv pomoc vyžadoval, nebo dokonce vynucoval. Z tohoto našeho postoje plyne, že nařizování považujeme za nepřijatelný zásah do národní jednoty. Historicky víme a máme zkušenosti, že naše území, naše společenství již několikrát podstoupilo nelehký úděl ve vypořádávání se s tím, kdy rozdělení dlouhodobých soužití s různými národy bylo řešeno více či méně drasticky, dramaticky, v mezích i mimo právní rámec civilizovaných společenských konvencí i lidskosti. Nikdy jsme nebyli kolonizátory. Nevyužívali, nezneužívali jsme přírodní a jiná bohatství cizích krajů. Nemáme historicky dluh, který bychom měli splácet jiným národům.
Již od roku 2015 s příchodem první migrační vlny, bylo jasné, že nemůžeme zůstat lhostejní k lidem, které postihla nejdrsnější a nejnebezpečnější forma politiky, tedy válka a konflikt. Především děti a ženy by měly být uchráněny psychickým i fyzickým dopadům násilí, kterému se v podstatě nemají jak vyhnout. Smutné a nezodpovědné je však rezignování na vlastní pravidla, postupy a možnosti. Nebylo a není správné, nabídnout a poskytnout azyl všem bez důsledného výběru komu je nutné pomoci. Neukázali jsme vlastní civilizovanost. Udílení azylu by probíhalo řízeně, např. přes zastupitelské úřady, ve spolupráci s nejbližšími zeměmi. Takovým výběrem bychom přinejmenším pomohli těm, kdo potřebují ochránit život a zdraví, nikoliv zajistit ekonomický blahobyt. Ti, kteří hledali a hledají snadný a jednoduchý příjem, jsou pak rozčarování, že tomu tak není. Zároveň by bylo možné organizovat efektivní, důstojnou, a především bezpečnou přepravu těch, kteří opravdu dočasný azyl potřebují. Zcela jistě bychom pak v daleko menší míře byli konfrontování se záběry potápějících se roztodivných plavidel s počty lidí výrazně převyšující jejich kapacitu a schopnost bezpečné plavby.
Neničme si vlastní budoucnost. Přirozená migrace je přirozená jen do té míry, kdy vlastní rodilí občané, kteří vychovávají a vedou své děti k řádu a respektu vůči ostatním, je umožněno mít více dětí. Přijímání obyvatel jiných národů, kteří splní podmínky stanovené českou legislativou, může být doplněním, nikoliv však primárním zdrojem růstu našeho obyvatelstva.
Ke svobodě patří i záležitosti menšin. Jsme přesvědčení, že menšiny jsou uměle vytvořené skupiny. Nezpochybňujeme a neupíráme nikomu sounáležitost s lidmi stejného smýšlení, avšak za podmínky, kdy nedochází k zásahu do svobod ostatních a omezení jejich zákonem deklarovaný práv. Chceme vyjádřit, že každá skupina označující se jako menšina, se prolíná s jinými skupinami, které by se nezřídka daly též označit jako menšina. Naším postojem a přesvědčením je, že není nezbytné ostatní přesvědčovat o tom, že je zde menšina takového, či jiného zaměření. Věříme, že odstraněním hranic v podobě označení menšina zmizí společenské třídění a nastane vyšší míra vnitřní sounáležitosti, respekt a celospolečenské akceptování. Stalo by se tedy to, po čem některé skupiny volají, neboť hranice jsou vystavěny už jen tím, že se označují za menšinu.
Téměř každý chce stejný přístup, byť pro společnost nedělá stejně. Není tím myšlena hodnota práce. Pro společnost je důležitá práce lékaře, stejně jako popeláře, učitele i zedníka. Není z pohledu společnosti zásadní jaká práce. Důležité je pouze to, že je práce prováděna v takovém rozsahu, jakou jí společnost poptává. Práce, kterou vykonává zaměstnanec, nebo živnostník. Na tuto práci je však nutné nahlížet i jako na nedobrovolné odebrání času občanu státem. Z této úvahy je pak zřejmé, že nejcennější komoditou ve společnosti je čas! Ti kteří pracují o tuto komoditu přicházejí. Již z tohoto důvodu není správné nahlížet na pracující a nepracujícího stejně. Stejně tak nelze nahlížet na nepracující, pokud pracovat nemohou ze zdravotních důvodů, nebo zkrátka pracovat nechtějí. Jsme svobodní a pokud nikdo neomezuje jiné, nechť se svým rozhodnutím řídí. Je proto ostudné, pokud musí například pracovat ženy, které se starají o postižené nejbližší příbuzné, neboť stát není schopen jim v nelehké a častokrát celoživotní situací pomoci. Na druhé vynakládá týž stát finanční prostředky na ty, kteří svůj pracovní a tedy časový příspěvek společnosti vlastím, svobodným rozhodnutím nedávají. Respektujeme nechuť pracovat, nepracující musí respektovat daleko nižší standard oproti výdělečným osobám.
Důchod, resp. nárok na výplatu v odpovídající výši se musí stát nedotknutelný! Neudržení a nezajištění odchodu do důchodu ve věku, kdy člověk může ještě kvalitně užít čas po skončení pracovního života, musí být jednou z motivací, proč člověk přispěje společnosti. Toto nedodržení chápeme jako porušení nepsané dohody mezi státem a občanem. Ostudné a zavrženíhodné je navrhovat změny a tím prakticky trestat ty, na jejichž bedrech stojí ekonomické fungování naší společnosti.
Stát má prakticky jediný příjem a to zdaněním myslitelného. Z vybraných daní jsme ochotni platit spousty veřejně prospěšných a důležitých věcí. Vzdělání, zdravotní péči, podporu osobám ze zdravotním postižením, vnitřní i vnější bezpečnost, rozvoj, výzkum, vědu i kulturu. Podporu při dočasné ztrátě zaměstnání, výplatu při mimořádnostech způsobených přírodní i lidskou činností. Je vidno, že nechceme zasáhnout ty oblasti, které jsou pro chod společnosti důležité, nezbytné a prospěšné. Je potřebná revize vyplácení sociálních dávek a také zaměření se na činnosti některých organizací (neziskové, příspěvkové).